Již tím, jakou Bibli používáme, vyznáváme, že i pro nás má hebrejská sbírka posvátných knih trvalý význam. Připojením Nového zákona pak vyznáváme, že završení nadějí hebrejských svatých Písem jsme našli v osobě Ježíše Krista. Zde narážíme na základní rozdíl mezi judaismem a křesťanstvím. Židé a křesťané nepřisuzují Ježíši týž význam. Pro Židy byl Ježíš přinejlepším jedním z učitelů a proroků, pro křesťany je Kristem čili Mesiášem.
Judaismus je etnické náboženství. Zakládá se na smlouvě, kterou Hospodin uzavřel s praotcem Židů Abrahamem a na sínajské smlouvě. Křesťanství však – v návaznosti na proroky - hlásá novou smlouvu – duchovní proměnu; nový začátek pro každého člověka, který uvěří, že Ježíš je Mesiáš. V křesťanské víře je tedy rozhodující uznání Ježíše a přijetí jeho zástupné smrti na kříži, nikoli národnost nebo dodržování předpisů Mojžíšova zákona.
Ježíšova smrt na kříži je pro nás nejdůležitější událostí ve vztahu mezi Bohem a člověkem. Ve svém duchovně neobnoveném stavu je totiž člověk odcizen Božím záměrům. Teprve očištěn Kristovou krví může být hříšný člověk navrácen do Boží rodiny. Kristova smrt v křesťanství nahrazuje zvířecí oběti předepsané Mojžíšovým zákonem k očišťování od hříchů.
Tím, co lidstvo potřebovalo, nebyl jen další učitel etiky a životní moudrosti, ale zachránce – vysvoboditel z moci hříchu. Židovští interpreti Starého zákona však namítají: Mesiáš má být davidovský král, který bude vládnout Izraeli a světu. Jeho vláda bude znamenat konec válek a nouze. Ježíš však byl ukřižován a svět se i nadále zmítá v nepokojích a národy strádají pod autoritářskými vládci, přírodními katastrofami a nemocemi.
Pro židovské náboženství je ukřižovaný Mesiáš protimluv. Pro křesťany je paradoxně právě Kristův kříž zdrojem spásy. Přitom se obě náboženství odvolávají na tatáž svatá Písma. Vzniká tedy otázka, kde v nich křesťané vidí předzvěst trpícího Mesiáše.
Zatímco naše víra se soustřeďuje na postavu Mesiáše, židovští interpreti Starého zákona namítají, že v prorocích figuruje celý soubor motivů, které společně charakterizují mesiášskou éru. Co tedy Hospodin pro budoucnost zamýšlí?
Nejprve: Pozůstatek židovských exulantů se vrátí do Izraele. Dále: Jeruzalém a chrámový pahorek Sijón bude obnoven. Zatímco po vojenské porážce, vypálení chrámu a po exilu byl Izrael mezi národy v pohrdání; v budoucnosti se dočká zadostiučinění. Zavládne mír mezi národy a prosperita. A konečně: vlády se ujme Davidův potomek.
Tato prorocká vize dávala Izraelcům naději i v nejtemnějších časech vojenské porážky a ztráty území, kdy již nic nenasvědčovalo tomu, že by mohli mít nějakou budoucnost. Jejich budoucnost však garantuje Boží slib. Prorocká vize staví na víře v Hospodina, stvořitele světa a pána dějin, který vzdor všemu, co se mu staví na odpor, je schopen dějiny Izraele i celého světa přivést žádoucímu završení. U hebrejských proroků je příchod Mesiáše součástí onoho završení dějin.
Budoucnost je možné přiblížit jen pomocí toho, co již lidé znají. Proto když proroci mluví o budoucnosti, připomínají svým soukmenovcům vládu krále Davida. Ujišťují Izraelce, že si Hospodin povolá nového Davida. Přitom nejde jen o příslib obnovy zašlé slávy, ale částečně o něco nového, co bude svým významem přesahovat původní vzor.
Micheáš a Izajáš hlásají, že očekávaný král bude mít dvojí původ – z Betléma, tedy z Davidova rodiště, ale zároveň i z věčnosti – tedy z Boha. Spojují to, co je zdánlivě neslučitelné. NZ nárokuje Davidovo synovství či následnictví na Davidově trůnu pro Ježíše. Matoušovo a Lukášovo ev. vedou Ježíšův rodokmen ke králi Davidovi. Bylo by to však málo, aby Ježíš splňoval předpoklady pro královský úřad jen tím, že bude mít v rodokmenu krále Davida. Je třeba se ptát, jaké ideály král David ztělesňoval.
Proč se o Davidovi říkalo, že byl „muž podle Božího srdce“? Co se na něm Pánu Bohu tak líbilo? Vždyť nad některými epizodami z jeho života můžeme mít právem rozpaky. Navzdory všem selháním však Davida můžeme označit za tichého či pokorného krále.
Byl tichý v tom smyslu, že – narozdíl od staroorientálních i pozdějších despotů – neprohlašoval sám sebe za zákon, ale přijímal autoritu Mojžíšova zákona. Krom toho se dotazoval Hospodina ohledně rozhodnutí, která měl činit a byl ochotný uposlechnout proroka, který k němu v Hospodinově jménu mluvil.
David je také příkladem kajícího hříšníka. Jakkoli je v Písmu oslavován a s láskou vzpomínán pozdějšími generacemi, tato oslava nemá podobu kultu osobnosti v tom smyslu, že by jeho obraz byl vyretušován. David není představen jako hrdina bez vady, ale jako ten, kdo se po svých prohřešcích znovu a znovu k Bohu navracel a hledal odpuštění. Některé z biblických žalmů jsou jeho kajícími modlitbami.
David vzpomínal, jak zpočátku nebyl nikým. Byl chlapcem u stáda, na nějž zapomněli, když se rodina shromáždila, aby přivítala proroka Samuele. Když los padl na něj, David si kladl otázku: „Kdo jsem já, abych zastával takový úřad?“
Tichým králem však byl David i proto, že nad svými poddanými nepanoval dravě; nekořistil, bral ohled na chudé. Ve společnosti, která kumulovala nejvyšší úřady, byl král garantem spravedlnosti; ochráncem sirotků a vdov.
Vezmeme-li do úvahy celý příběh Božího lidu staré smlouvy, jak se v Bibli odvíjí, zjišťujeme, že Hospodin byl nejprve znám jako stvořitel, potom jako Bůh otců a vysvoboditel z egyptského otroctví. Avšak za krále Davida vstupuje Hospodin do nové role. Poprvé v dějinách Izraele je o něm řečeno, že bude otcem nejen lidu jako celku, ale Davidovu potomku. Říká: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem.“
Na tuto myšlenkovou linii pak navazuje Nový zákon, když Ježíše představuje jako Božího Syna – a to syna, který je Bohu ještě vlastnější než David. Ježíš krále Davida v mnoha ohledech překonal.
Ježíš byl ještě pokornější než David. Ne snad, že by mu chybělo sebevědomí. Ježíš si byl vědom, že pochází z Boha a proto – když přišlo na srovnání s Davidem – neváhal říci, že je Davidův Pán spíše než Davidův syn. Taková slova musela být vnímána jako arogantní. V případě kohokoli z lidí by skutečně arogantní byla, avšak podle toho, jak Ježíšovu postavení rozumí autoři NZ, byl výjimkou; byl jedinou bytostí svého druhu – jediným Synem svého nebeského Otce a proto si nečinil nárok na nic, co by mu právem nepatřilo.
Jeho pokora se však projevila v tom, že si uznání svého statutu nevynucoval násilím, ale připustil, aby jeho nárok být Božím Synem nebyl uznán. Zatímco David udržoval řád ve svém království a prestiž za hranicemi pomocí elitních jednotek, mazaných generálů a poprav svých odpůrců, Ježíš se k těmto metodám neuchýlil.
David v určité chvíli podlehl pokušení moci. Z mládence, který pásl ovce, se stal vládce, který si mohl dovolit posílat své poddané do války, zatímco sám užíval bezpečí a pohodlí svého paláce. Umírat za něj museli jiní. Ježíš naopak sám zemřel za druhé.
Právě proto, že Ježíš byl králem bez armády, skončil na kříži. Zvolil si cestu zranitelnosti. Vnějšně lidi nic nenutilo jeho nárok na autoritu uznat. Právě takto – nenásilně a zranitelně – vstoupil do lidského světa věčný Boží Syn, aby přinesl spásu všem, kdo jej přijmou.
Když toto apoštol Pavel hlásal, narážel na odpor Židů, pro něž byla představa ukřižovaného Mesiáše absurdní. Nasvědčuje snad něco v hebrejských svatých Písmech tomu, že Mesiáš bude trpět?
Starý zákon obsahuje texty, v nichž se s davidovským králem dějí překvapivé věci. Ž 89 připomíná Nátanovo proroctví, jež slibovalo věčné pokračování a úspěch davidovské dynastie:
„Nalezl jsem Davida, svého služebníka, pomazal jsem ho svým olejem svatým. Pevně bude moje ruka při něm, udatným ho učiní má paže. Svoje milosrdenství mu zachovám věčně, věrně dodržím svou smlouvu. Jeho potomstvu dám trvat navěky. Jednou jsem přísahal na svou svatost. Cožpak bych lhal Davidovi?“
Zaskočí nás však náhlý zlom v žalmu; odstavec, který Bohu vyčítá, že se děje pravý opak toho, co Davidovi slíbil: „Zanevřels na něj, zavrhls ho, na svého pomazaného ses rozlítil. Zrušil jsi smlouvu se svým služebníkem.“ Místo vítězství se davidovský král dočkal trpké porážky; místo uznání jej stíhá pohrdání.
Když Petr vyzná, že Ježíš je Mesiáš, Boží syn, Ježíš odpoví, že bude muset mnoho trpět. Petrovo vyznání neodmítá. Upřesňuje však, co to znamená, být Mesiášem. Identifikuje se s rolí trpícího služebníka.
Představitelé judaismu vždy tvrdili, že nelze oddělovat Mesiáše od mesiášské éry či království. Namítají, že přišel Ježíš a svět zůstal stejný – kdežto s příchodem Mesiáše má dojít k nápravě všech věcí.
Na to můžeme odpovšdět: Mesiáš už přišel; jde o to uznat jej jako svého krále, pak se váš život změní i když žijete ve starém světě. Ježíš působí skrytě. Dává nám příležitost spolupracovat s ním na šíření jeho království. Je třeba rozlišovat dva Kristovy příchody: nejprve přišel v poníženosti a nenápadně; teprve jeho druhý příchod bude nepřehlédnutelný. Tehdy bude všem zřejmé, že ukřižovaný je Mesiáš. Ovšem o tom, zda pro nás jeho návrat bude radostnou nebo šokující událostí, rozhoduje, jak se postavíme k jeho prvnímu příchodu; zda přijmeme, že trpěl i za nás; zda si zvolíme jeho cestu.
Pavel Hejzlar
Zdroj: cheb.evangnet.cz
