Zuřivý antisemita Jan Neruda

21.06.2012 18:32

 

Antisemita Jan Neruda: Na stará kolena chodil do ghetta rozbíjet výlohy!

„Žide, ty potvoro ohyzdná, jak moučný červ se kroutíš!“ Taková slova tisknou noviny, které hltají desetitisíce čtenářů. Nejedná se však o nějaký propagandistický německý tisk z 30. let 20. století a není pod nimi podepsán ani Adolf Hitler, natož pak jeho pravá ruka Heinrich Himmler. Jejich autor žije poblíž Vltavy v 19. století a jmenuje se Jan Neruda!

Přímo pod Petřínem, cestou k vltavskému nábřeží, provádí skopičiny Jeník, na kterého děti volávají: Ptáčku, Židáčku, koleno si vrtáš za kačku!“ Pravda, onen hošík, který je synem kantýnského v kasárnách a služky u vědce Joachima Bar
randa
(1799–1883), má snědší pleť, temné kučeravé vlasy a k tomu orlí nos! Tím ale veškerá podobnost končí – v žilách mu nekoluje ani kapka židovské krve. Je Čech jak poleno. Jmenuje se Jan Neruda (1834–1891) a nejspíš právě zde, na pražském Újezdě, se rodí jeho zarputilá nenávist k Židům, kteří se v Praze usadili už za prvních Přemyslovců v 11. století.

Lokálkář míří do ghetta
Židé, prapůvodně obývající pražský Vyšehrad a shodou okolností i Újezd, jsou v polovině 19. století namačkáni do ghetta, které se rozprostírá kolem dnešní Pařížské ulice. Mladíček Neruda, který právě sehnal své první novinářské místo v německém listu Tagesbote aus Böhmen, toto ghetto každou chvíli navštěvuje. V novinách ho totiž platí jako tzv. lokálkáře, tedy reportéra, který má zachycovat pozoruhodné postřehy a příběhy z rozličných koutů velkoměsta. „Dýchne na tebe, čtenáři, kus Orientu, jako by ses vrátil o 100 let nazpět a tisíce kilometrů k Arábii!“ líčí novinářský elév podmínky v ghettu. A štítivě se ošívá nad … pachem moči a výkalů, nesoucích se od synagogy k synagoze… nad nečitelnými pohledy rabínů… nad všudypřítomným lomozem a hlukem“.
Neruda není zrovna nespravedlivý. V Josefově, jak se ghetto teprve od roku 1850 nazývá, skutečně panují otřesné hygienické podmínky. Vládne zde také všudypřítomná podezíravost vůči cizím návštěvníkům, zapříčiněná v drtivé většině nevraživostí Pražanů. V jednom zdejším pavlačovém bytě se často tísní i dvě mnohačlenné rodiny.

Chceme být blíž Vídni a Paříži!
V 19. století je antisemitismus (zavilá nesnášenlivost vůči Židům i jejich náboženství) svým způsobem módní záležitostí. Na Židy hartusí kdekdo. Neruda, v němž se tříbí obrovský literární talent, tak svými postoji neztrácí, naopak u české, skrytě protižidovské společnosti „sbírá body“! To se ostatně potvrzuje, když ve svých pouhých 24 let společně s Vítězslavem Hálkem (1835–1874) či Karolinou Světlou (1830–1899) sklízí fenomenální úspěch s almanachem Máj. Světlá, která se na přelomu 50. a 60. let dokonce stane Nerudovou milenkou, v opojení slávou poznamenává: „My, Májovci, chceme být blíže Vídni i Paříži.“ Ano. Právě v těchto dvou metropolích jsou protižidovské rejdy na denním pořádku…

Milenku si mezi Židovkami nehledá
Neruda záhy dostává nálepku geniální figury, ale také flamendra, jehož soukromý život se odehrává mezi putykami a náručemi pražských děvčat. Židovku? Tu však mezi jeho krasavicemi nehledejte! „Dvakrát omýt před aktem milostným bych ji musel a na to já jsem příliš pohodlný,“ přidává k lepšímu pivař Neruda. Přes vydání sbírky Hřbitovní kvítí (1857) nebo redaktorskou práci pro deníky Čas a Hlas se dostává do největšího a nejprestižnějšího deníku své doby, do Národních listů.

Pošleme je do Palestiny!
Nerudovi není ani 30 let a je na samém vrcholu slávy. Jeho trojúhelníkem podepisované fejetony, vtipné novinové článečky na téma ze života, mu zajišťují pohodlný život. Navrch ho dotuje jeho milá Karolina Světlá, provdaná za zámožného profesora hudby Petra Mužáka. Novinářská hvězda si tak může dovolit cestovat. Neruda se podívá do Itálie, Francie, Afriky, ale i do Palestiny. Z návštěvy míst, která jsou kolébkou židovské civilizace, pak čtenáře svých novin „obohacuje“ postřehem: „Žid jako Žid. Stejně ohyzdný a smrdutý v Palestině či Praze. Což tak ty pražské přestěhovat do Palestiny?“

Vlastenec a demagog
Otevřený antisemita nemá se svými postoji sebemenší problém. Jeho čtenáři mu dokonce houfně přikyvují. Koncem 60. let 19. století tak může Neruda ještě přitvrdit. „Roztroušeni světem, stali se úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolu a potu cizího.“ Takhle strašidelně láteří Neruda ve svém nejznámějším protižidovském pamfletu, který nese název Pro strach židovský.
Literární velikán ve svém „boji“ neváhá sklouznout ani k nedůstojné demagogii. „Proč musí krev pracujícího dobrého lidu sloužit k vyšperkování bohatých židovských salonů?“ ptá se Neruda, který má na pražské Židy spadeno z dalšího, tentokrát ryze vlasteneckého důvodu. Platí totiž rovnice, že josefovský Žid rovná se Němec…

Poselství ukryté v Povídkách malostranských
Bonviván a proslulý (a náročný) návštěvník pražských veřejných domů ale začíná být postupně zmožen životem. Pozvolna se proměňuje v rozervanou, melancholickou figuru. Když oslaví své 44. narozeniny, souběžně mu vychází jak sbírka básní Písně kosmické, tak nesmrtelné Povídky malostranské. Neruda? Ten nad fenomenálním ohlasem jen mávne rukou a prohlašuje: „Dají mi ty otištěné řádky hodnou, věrnou ženu? Nedají. Dají mi dítě? Nedají. Alespoň že tedy odvrátí české čtenáře od němčiny, kterou provozují ty špinavé existence z Josefova…“
Povídky malostranské jsou zakrátko opravdovým hitem. Přitom v sobě celkem nenásilně skrývají poselství o proradnosti a zkaženosti židovského národa. Třeba v povídce Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, která je dodnes nedílnou součástí školních čítanek, posílá Neruda na nebohého pana Vorla hrozivě temné postavy – židovské lichváře! V jiném „bestselleru“, nazvaném Týden v tichém domě, zase poutavě rozpracuje motiv počestných malostranských občanů, které odmítá založit prožluklý Žid Menke…

Troska pobuřuje Josefov
„Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno… Do padesáti jsem pivo pil, od padesáti piji víno,“ žehrá si zarytý nepřítel Židů. Sám si „dělá dobře“ vycházkami do Josefova, kde – podle policejních protokolů – „pobuřuje odplivováním si a provoláváním slov nehodných velikosti jeho“. Národní idol má ke své narůstající žlučovitosti nepříjemnou pohnutku. On, který si před lety navykl prohýřit honoráře za své sbírky, již totiž nemůže spoléhat na apanáže od svých četných milenek. Osud chce tomu, aby tento do pozdního věku velmi pohledný muž onemocněl zánětem žil, jenž se ve výsledku podepisuje na ztrátě jeho mužné síly. Jinými slovy, z Nerudy se stává impotent, který svou veškerou energii vkládá do slovní války s Židy.

Vyřídí si to s výkladní skříní
Je docela dobře možné, že stárnoucí Neruda nadává do „židovských sviní“ i mladému Franzi Kafkovi (1883–1924) nebo jeho kamarádovi a také budoucímu velkému spisovateli Maxi Brodovi (1884–1968). V kartotékách pražského policejního ředitelství jsou poslední léta spisovatelova života zapsána řetězcem menších výtržností. Nejzávažnější z nich praví o „ naprasknutí skříně výkladní koloniálu pana Ferdinanda Müllera holí páně Jana Nerudy“.

Poslední uklouznutí
„Poslední potěchu mého trudného života,“ jak nešťastný antisemita hovoří o svých výpravách do Josefova, pak ukončuje epizoda ze zimy 1888. Tehdy spisovatel, který neustále píše fejetony do Národních listů, upadne na náledí a roztříští si kolenní čéšku. Z dávného milovníka a nyní popudlivého „nerudy“ se stává invalida, který se ve svém malostranském bytečku straní světa, nemírně se přejídá a holduje kořalce. To nemůže skončit dobře! 22. srpna 1891 umírá od reality odtržený Neruda na rakovinu tlustého střeva…

David Halatka

HISTORY revue dodává:
Neruda není se svými protižidovskými útoky mezi českými literáty osamělý. Podobně naladěni jsou bratři Mrštíkové, jejichž Maryša kupuje kávu od Žida, nebo Petr Bezruč (1867–1958), který Židy viní z bídy slezského lidu. Nepokrytými antisemity jsou i otec českého symbolismu Otokar Březina (1868–1929) nebo proslulý literární kritik František Xaver Šalda (1867–1937). Ten se dokonce ve svém ústředním díle Boje o zítřek neštítí toho, aby psal o Židech jako o kreaturách, které „vysávají krev vesničanů, pustoší kraj jak mor a jejich domy stojí na lidských mrtvolách“. Všechny dosud zmíněné osobnosti jsou však slabým odvarem proti postavě katolického kněze a básníka Jakuba Demla (1878–1961), který za německé okupace tak mohutně podporuje protižidovskou vlnu, až je po válce obviněn z kolaborace. Nakonec, i díky přímluvě básníka Vítězslava Nezvala (1900–1958), dostává jen krátkou podmínku.

Rodinu může založit jen prvorozený
Na rozdíl od jiných království na západ i východ od Prahy se Židé v Čechách dlouho těší z nebývalých svobod. Platí to za Přemyslovců, Lucemburků i Jagellonců. Už král Přemysl Otakar II. (asi 1233–1278) vydává privilegium nazvané Statuta Iudaeorum, v němž se praví: „Židé se stávají královským majetkem, jakékoli nepřátelství vůči Židům je považováno za útok na majetek královské komory.“ Krušné časy Židům v Čechách nastávají až za vlády Habsburků s koncem 17. století. Tehdy je vše židovské násilně sestěhováno do ghett (vedle pražského se nejvíce proslaví ghetto v Třebíči, Boskovicích nebo České Lípě). Všichni Židé musí napříště chodit jasně označeni a v roce 1726 navíc vchází v platnost tzv. familiantský zákon. Ten mezi Židy povoluje založení rodiny jen prvorozeným synům. Aspoň částečná úleva je Židům dopřána za tolerantního císaře Josefa II. (1741–1790). Plnohodnotnými občany monarchie (vybavenými svobodou osidlování, pohybu a sňatků) se národ Davidovy hvězdy stává až roku 1867.

Zbourají jim střechy nad hlavou
První zlomovým bodem je pro pražské Židy rok 1850. Pěti tisícovkám obyvatel, jež mají jako svůj první jazyk němčinu, je Židovské město (doposud nezávislé na Praze) přejmenováno na Josefov. A jako takové přičleněno k české metropoli. Druhým velkým momentem je období tzv. asanace. Ta je zahájena v roce 1882 a s přestávkami pokračuje až do roku 1914. Starý Josefov je během ní až na pár výjimek (šest synagog, radnice, hřbitov a blok při Haštalském náměstí) zbourán. Na jeho místě vyrůstá nová, velmi reprezentativní městská čtvrť. V plánech architektů je dále i prodloužení Pařížské třídy přes Čechův most až na Letenskou pláň. K tomu však, hlavně kvůli chaosu první světové války, už nedojde.

Tři Nerudovy velké lásky
Jan Neruda si doslova zakládá na svém staromládeneckém stylu života, který mu ovšem nepřináší žádné (alespoň přiznané) potomstvo. Jeho první velkou láskou se stává Anna Holinová (1835–1910). Sbližuje se s ní 6. listopadu 1852 během tanečního kurzu na Starém Městě pražském. S krásnou Annou, která mu ze srdce nikdy nevymizí, se Neruda rozchází počátkem roku 1863. V té době už několik let vášnivě plane láskou ke vdané spisovatelce Karolině Světlé (1830–1899). Láska je to veliká, ale bez budoucnosti. Když pak Nerudovi nevyjde ani jeho vztah s teprve 18letou Terezií Macháčkovou (1847–1865), zanevře na ženské pokolení docela a hledá útěchu již jen v náručích povětrných dam.


Zdroj: http://enigma.rf-hobby.cz/

 

Spisek J. Nerudy o Židech si můžete přečíst zde:

Jan Neruda: Pro strach židovský pdf. (252,7 kB)

 

—————

Zpět