Spolehlivost svatých Písem

Konstantin a Metoděj překládají svatá Písma – iluminace z Radzivilského rukopisu Povesti vremennych let (14. stol.).

James F. Williams

Úvod

Jak můžeme vědět, zda Bible, kterou máme k dispozici dnes, se dosud blíží originálu? Nepozměnili opisovači vkládáním, vypouštěním a pozměňováním dokumenty natolik, že dnes předkládá zcela jinou zvěst? Tyto otázky bývají často kladeny.

Vyhněme se třem chybám

1. Neklaďme základní dogma o inspiraci a neměnnosti dokumentů jako důkaz pro jejich inspiraci a neměnnost. To znamená, neříkejme, že Bible je inspirovaná nebo neměnná prostě proto, že to říká. To je argumentace v kruhu.
2. Když hovoříte o původních dokumentech, zapomeňte na současnou formu vaší Bible a uvědomte si, že je souborem mnoha starověkých dokumentů.
3. Nezačínejte studovat moderní "autority" a pak teprve dokumenty, abyste si ověřili, jestli tyto autority mají pravdu, ale začněte dokumenty samotnými.

Postup při ověřování spolehlivosti dokumentů

C. Sanders ve své knize Úvod do studia anglické literární historie vytyčuje tři základní testy spolehlivosti, používané v obecné historiografii a literární kritice. (1)

Jsou to:
1. Bibliografie (tj. textová tradice od originálního dokumentu ke kopiím a rukopisům tohoto dokumentu, jak jej máme dnes)
2. Vnitřní důkazy (to, co dokument říká sám o sobě)
3. Vnější důkazy (jak dokument souvisí nebo se shoduje s fakty, daty a osobami soudobého světa)

Stojí za zmínku, že Sanders je profesorem vojenské historie, nikoli teolog. Používá tyto tři testy spolehlivosti ve svém vlastním studiu historických vojenských událostí.
Nyní pojďme sledovat Bibliografické, neboli textové důkazy spolehlivosti Bible.

Starý zákon

Jak u Starého, tak u Nového zákona je základní otázkou: "Když nemáme žádné originály Bible, můžeme je dobře zrekonstruovat podle nejstarších rukopisů, které máme k dispozici natolik, aby nám poskytly nezkreslený pohled na tehdejší lidi, místa a události?"

Písaři

Ve starověku byl písař považován za odborníka. Neexistoval tiskařský lis, takže se lidé učili dokumenty opisovat. Tyto úkoly bývaly svěřovány oddaným Židům. Písaři věřili, že mají co do činění s Božím slovem a proto byli při opisování nesmírně pečliví.

Masoretský text

Na počátku desátého století (916 n.l.) existovala skupina Židů zvaná Masoreti. Tito Židé byli v opisování úzkostlivě pečliví. Jejich texty byly psány celé v kapitálkách a neobsahovaly interpunkci a odstavce. U opisu Izajáše například Masoreti sečetli počet písmen. Potom hledali písmeno, které je přesně uprostřed knihy. Pokud se údaj u opisu lišil, opis prohlásili za neplatný a vytvořili nový. Všechny současné kopie hebrejského textu, které pocházejí z tohoto období, se překvapivě shodují. Srovnání masoretského textu s dřívějšími latinskými a řeckými verzemi také ukázalo pečlivost opisovačů a velmi malou odchylku v období tisíce let od roku 100 př.n.l. do roku 900 n.l. Až do dvacátého století jsme měli je málo starověkého materiálu psaného v hebrejštině, který by se dal srovnat s masoretskými texty devátého století n.l.

Svitky od Mrtvého moře

V roce 1947 našel mladý beduínský pastevec zvláštní hliněné nádoby v jeskyních v údolí u Mrtvého moře. Nádoby obsahovaly pergamenové svitky. Objev těchto "svitků od Mrtvého moře" v Kumránu se považuje za jedinečný archeologický objev dvacátého století. Svitky patřily náboženské komunitě, která žila v tomto údolí přibližně od roku 150 př.n.l. do roku 70 n.l. Má se za to, že když viděli, jak Římané okupují zemi, schovali své cenné pergameny do nádob a ukryli je v jeskyních na skalách severozápadně od Mrtvého moře.

Svitky od Mrtvého moře obsahují úplnou kopii knihy Izajáše, dále fragment Izajáše, obsahující většinu Izajáše 38-6 a fragmenty téměř všech knih Starého zákona. Většina fragmentů je z Izajáše a Pentateuchu (Genesis, Exodus, Levitikus, Numeri a Deutoronomium). Nalezla se také roztrhaná kopie knihy Samuele a také dvě úplné kapitoly knihy Abakuka. K tomu všemu zde bylo mnoho nebiblických svitků, které se vztahovaly k životu komunity.

Materiály se datují kolem roku 100 př.n.l. Význam nálezu, a zejména kopie Izajáše uznal Merrill F. Unger, když řekl: "Tento úplný dokument Izajáše pochopitelně vzbudil senzaci, protože to byl první hlavní biblický rukopis ze starověku takto zachovaný. Zájem o jeho zkoumání je obrovský, protože předchází o tisíc let nejstarší hebrejské texty uchované v masoretské tradici." (2)

Vyjímečná hodnota kumránských dokumentů spočívá v tom, že Bibličtí vědci jsou schopni je srovnat s masoretskými hebrejskými texty z desátého století n.l. Pokud by při zkoumání bylo zjištěno velmi málo nebo žádné textové změny v masoretském textu, tam kde bylo možné učinit srovnání, dalo by se předpokládat, že masoretští písaři byli zřejmě stejně pečliví při opisech ostatních biblických textů, které nejsou k dispozici ke srovnání s kumránským materiálem.

Co bylo zjištěno? Srovnání kumránského rukopisu Izajáše s masoretským textem ukázalo, že jsou si neobyčejně podobné. Například srovnání Izajáše 53 ukazuje, že se od masoretského textu liší pouze sedmnácti písmeny. Deset z nich jsou pouhé rozdíly v pravopise (podobné jako třeba v českém jazyce "povzdychnout" a "povzdechnout") a neznamenají vůbec žádnou změnu ve významu. Čtyři se týkají velmi malých rozdílů, jako je přítomnost spojky (a), což je stylistická, nikoli podstatná záležitost. Tři ostatní rozdíly se týkají hebrejského slova pro "světlo." Toto slovo někdo přidal do textu po vyjádření "uvidí" v 11. verši. Z 166 slov této kapitoly je problematické jen toto slovo, které ale vůbec nemění význam pasáže. Podle odborníků na výzkum biblických textů je to typické pro celý rukopis Izajáše." (3)

Řecký překlad Starého zákona, zvaný Septuaginta, také potvrzuje přesnost opisovačů, kteří nám poskytli masoretský text. Septuaginta bývá někdy označována LXX, protože ji údajně vytvářelo sedmdesát židovských učenců v Alexandrii kolem roku 200 př.n.l. LXX je poměrně doslovný překlad z hebrejštiny a rukopisy, které máme k dispozici, jsou poměrně kvalitními opisy původního překladu.

Závěr

Ve své knize Důvěřuji své Bibli říká R. Laird Harris: "Můžeme si nyní být jisti, že opisovači na Starém zákoně pracovali s velkou pečlivostí a přesností, a to přinejmenším od roku 225 př.n.l. … proto by bylo neuváženě skeptické popírat, že máme svůj Starý zákon velice blízký tomu, co měl Ezdráš, když vyučoval Božímu slovu navrátilce z babylónského zajetí." (4)

Nový zákon

Důkazy řeckých rukopisů

Existuje více než 4 000 různých starověkých rukopisů obsahujících celý Nový zákon nebo jeho část, které přežily do naší doby. Jsou psány na různý materiál.

Papyrus a pergamen

Během raného křesťanského období byl nejběžnějším materiálem, na nějž se psalo papyrus. Vysoce trvanlivá třtina z údolí Nilu se slepovala k sobě podobně jako překližka a potom se nechala uschnout na slunci. Ve dvacátém století bylo objeveno mnoho zbytků dokumentů (biblických i nebiblických) na papyru, zejména v zemích, kde je sucho, jako jsou úrodné země Severní Afriky a Středního východu.

Dalším materiálem byl pergamen. Vyráběl se z kůže ovcí nebo koz a měl široké uplatnění až do pozdního středověku, kdy jej nahradil papír. Byl vzácný a drahý a proto se používal výlučně na důležité dokumenty.

Příklady

1. Vatikánský kodex a Sinajský kodex

Jde o vynikající pergamenové kopie celého Nového zákona, které se datují do 4. století (325-450 n.l). (5)

2. Starší papyry

Ještě starší fragmenty a kopie na papyrusu Nového zákona jsou o 100 až 200 let starší než Vatikánský kodex a Sinajský kodex. K významným patří Chester Beatty Papyrus (P45, P46, P47) a Bodmer Papyrus II, XIV, XV (P46, P75).

Z těchto pěti papyrusů samotných můžeme zrekonstruovat celého Lukáše, Jana, Římanům, 1. a 2. Korintským, Galatským, Efezským, Filipským, Koloským, 1. a 2. Tesalonickým, Židům a části Matouše, Marka, Skutků a Zjevení. Chybí jen pastýřské epištoly (Titovi, 1. a 2. Timoteovi) a obecné epištoly (Jakuba, 1. a 2. Petra a 1.,2. a 3. Jana) a Filemonovi. (6)

3. Nejstarší fragment (údaje jsou z roku 1995 - pozn. překl.)

Možná nejstarší část Bible, která přežila jako papyrový fragment kodexu obsahuje Jana 18:31-33 a 37. Má název Rylands Papyrus (P52) a datuje se k roku 130 n.l. Byl nalezen v Egyptě. Rylands Papyrus přinutil kritiky, aby vrátili čtvrté evangelium zpět do prvního století a opustili své dřívější tvrzení, že je nemohl napsat apoštol Jan. (7)

4. Tyto doklady z rukopisů vytvářejí most existujících papyrových a pergamenových fragmentů a kopií Nového zákona,

Verze (překlady)

Kromě vlastních řeckých rukopisů existuje více než 1000 kopií a fragmentů Nového zákona v syrštině, arménštině, gótštině a etiopštině. Existuje také asi 8000 kopií latinské Vulgáty, z nichž některé sahají až k Jeronýmově originálnímu překladu z let 384 - 400 n. l.

Církevní otcové

Dalším svědkem novozákonního textu jsou tisíce citací, které nacházíme ve spisech církevních otců (100 - 450 n.l.), kteří následovali apoštoly a vedli ranou církev, počínaje Klementem Římským (96 n. l.).

Říká se, že kdyby všechny rukopisy a verze, o kterých jsme hovořili, přes noc zmizely, bylo by stále ještě možné rekonstruovat celý Nový zákon z citací církevních otců, a to s výjimkou nějakých patnácti až dvaceti veršů!

Srovnání

Důkazy pro ranou existenci Novozákonních spisů jsou zřejmé. Hodnota materiálů pro doložení Nového zákona se stává ještě významnější, když je srovnáme s jinými starověkými dokumenty, které byly přijaty, aniž by jejich pravost někdo zpochybňoval.

* Tam, kde se vyskytuje lomítko, existují dvě varianty datování
** Novozákonní rukopisy jsou ve fragmentech. Nejranější úplná rukopisná sbírka pochází přibližně z roku 350. Doba mezi událostmi a sestavením kompletního rukopisu je tedy asi 325 let.

Závěr

Ve své knize Bible a archeologie Sir Frederic G. Kenyon, dřívější ředitel a hlavní knihovník Britského muzea, píše o Novém zákoně: "Časové období mezi daty původní kompozice a mezi nejranějšími existujícími doklady je tak malé, že je ve skutečnosti zanedbatelné. Poslední důvody pro pochybnosti o tom, že Bible se k nám dostala v podstatě tak, jak byla napsána, nyní vymizely. Jak autenticitu, tak celistvost knih Nového zákona můžeme považovat za prokázané s konečnou platností." (8)

Zaujímat skeptické stanovisko k sedmadvaceti dokumentům Nového zákona a tvrdit, že jsou nespolehlivé, by znamenalo považovat veškerou antickou literaturu za neznámou, protože žádné dokumenty starověkého období nejsou tak dobře Bibliograficky doloženy, jako dokumenty Nového zákona.

B. F. Westcott a F. J. A. Hort, autoři Nového zákona v původní řečtině, také říkají: "Kdybychom odsunuli stranou srovnatelné triviality, jako změnu pořadí, vložení nebo vynechání gramatického členu u vlastních jmen a podobné, je, podle našeho názoru, na celém Novém zákoně zpochybnitelná asi tak jedna tisícina." (9) Jinými slovy, malé změny a varianty v rukopisech nemění hlavní učení a už vůbec nemohou postihnout křesťanství jako takové. Poselství zůstává stejné, ať s variantami nebo bez variant.

Poznámky

1) C.Sanders, Introduction in Research in English Literacy (New York: MacMillan, 1952), 143.
2) Merrill F. Unger, Famous Archaeological Discoveries (Grand Rapids: Zondervan, 1957), 72.
3) R. Laird Harris, Can I Trust My Bible? (Chicago: Moody Press, 1963), 124.
4) Ibid., 129-30.
5) Merrill F. Unger, Unger's Bible Handbook (Chicago: Moody Press, 1967), 892.
6) Ibid.
7) Ibid.
8) Sir Fredric Kenyon, The Bible and Archaeology (New York: Harper & Brothers, 1940), 288ff.
9) B. F. Westcott, and F.J.A. Hort, eds., New Testament in Original Greek, 1881, vol. II, 2.

O autorovi

James F. Williams je zakladatelem a bývalým prezidentem Probe Ministries International, nyní slouží jako pastor. Vystudoval na Southern Methodist University (B.A.) a na Dallas Theological Seminary (Th.M.). Věnoval se také interdisciplinárním doktorským studiím humanitních věd na University of Texas v Dallasu, USA.
V uplynulých pětatřiceti letech byl na více než 180 univerzitách ve Spojených státech, Kanadě, Evropě a v bývalém Sovětském svazu, kde přednášel nebo vyučoval.

Vzato z: jakyje.net