Inkvizice a počet mrtvých

Vraždy ve jménu Boha: Církev zmasakrovala statisíce lidí. Skutečně?

Kat si přepočítává zboží. Inkvizitor a dohlížitel popravy dělá to samé, jenom se seznamem v ruce. Zírá na káru. „To máme pět svazků dřeva za 200 franků, 300 otepí za 54 franků a pak tu máme tři pytle uhlí jeden za šest franků. Ano, ano, v pořádku,“ vypočítává s bohorovným klidem církevní služebník. „Přiveďte popraveného, totiž odsouzeného!“ zasměje se sám sobě.

Jsme ve francouzském Artois v roce 1757. Nenažrané plameny hranice spálí na uhel další nevýznamnou postavu, která se přidá k tisícům, desetitisícům, snad statisícům předešlých… Říká se, že evropská inkvizice ve své hrůzné době pošle na hranice i několik milionů nešťastníků. Je to ale pravda? Byla inkvizice skutečně tak drze brutální? Pravda si může tykat s trochu jinými skutečnostmi…

INKVIZICE A POČET MRTVÝCH
Číslo: Na hranici skončí zřejmě kolem 100 000 mrtvých
Zajímavost: Tomás de Torquemada odsoudí najednou až 1200 lidí

Mezi skutečností a výmyslem někdy bývá zatraceně tenká hranice. Tenhle fakt si uvědomuje i nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels (1897–1945). Svou proklamaci, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, povýší na jednu z nejznámějších v dějinách. Dá se podle stejného klíče brát i zlořečená církevní inkvizice?

Pět smrtelných zločinů
Oheň očišťuje. Tahle hloupost se donese pozdně středověkou a raně novověkou Evropou ke každému uchu. Dogmaty a vírou zaslepení lidé věří, že právě plameny smyjí z hříšníků všechno zlé. Platí to pro pět hrdelních zločinů – pro sexuální delikty, obcování se zvířaty, čarodějnictví, travičství, ale hlavně… hlavně pro ten nejhorší ze všech poklesků na světě, totiž kacířství. Už jenom pochybovat a pokládat si otázky je klasifikováno jako hrdelní zločin. Pět prohřešků se trestá s maximální urputností. Narušují totiž křesťanský řád. „Podle zápisů světských i církevních soudů, zejména inkvizičních, bylo na západě posláno na hranice v rozmezí 350 let více než milion čarodějů, čarodějnic, mágů a kacířů!“ píše ve své knize Historie trestu smrti (1994) francouzský spisovatel literatury faktu Martin Monestier (*1942). To by bylo skoro osm lidí denně!

Box historiků: bílý a červený roh
Problém je, že existují i jiné světské a církevní zápisky. Ty naopak tyto vysoké počty mrtvých na hranicích absolutně dementují. Představte si boxerský ring: s bílým a červeným rohem. V tom bílém stojí renomovaní historikové, jako třeba Brit Norman Rufus Colin Cohn (1915–2007) a současná americká kapacita Richard Kieckhefer. Mimochodem nekatolíci. Oba tvrdí, že obětí čarodějnických procesů je od 14. do 18. století přibližně 50 000 v celé Evropě. S jejich názorem se ztotožňuje i Geoffrey Parker (*1943). Tenhle britský historik se na pár měsíců zavře do archivu španělské inkvizice a zkoumá neuvěřitelných 49 000 případů z let 1540 až 1700, a to jde jenom o třetinu všech španělských soudů z této doby. Parker směle prohlašuje, že „trest smrti byl vykonán jenom v 776 procesech“. Dřívější záznamy se prý nedochovaly. Tím by ze sebe Španělsko, jakožto profláknutá bašta krutých inkvizitorů, mohlo smýt krvavý cejch.

Horší je protestantské Německo
Do umírněného rohu se dá postavit také známý dánský historik a etnolog Gustav Hennigsen, který ve svých knihách boří mýtus o krvelačné inkvizici. Tvrdí, že zatímco v protestantské části Německa upálí na hranici 26 000 lidí, v katolickém Irsku pouze čtyři. A co je ještě lepší, tak v nejkatoličtějších zemích Evropy, v Itálii, Španělsku a Portugalsku, proběhne od 16. do 18. století více než 12 000 procesů. Z toho ale končí na hranici jen 36 kacířů!

Krtek v archivech
Naopak z červeného rohu ringu nám posílají naprosto odlišný pohled dávno mrtvé kapacity své doby. Hennigsenovo mínění o katolické umírněnosti demoluje sám první velký inkvizitor Portugalska, kardinál Jindřich (1512–1580), pozdější král Jindřich I. Portugalský. Podle svých slov nechá upálit v období 1540 až 1794 dohromady 1175 lidí a další stovky pak mučí. Pak existuje také postava Juana Antonia Llorenteho (1756–1823). Ten jako krtek pracuje 29 let v temných archivech úřadu španělské inkvizice a získá neomezený přístup k naopak velmi omezeným souborům.

Hranice svítí na cestu
Byl by rád promluvil, je liberálním aktivistou, ale nechce riskovat kejhák. Osmělí se až ve chvíli, kdy v roce 1808 ovládne konzervativně-katolické Španělsko Napoleon Bonaparte (1769–1821). A tak využije příležitosti a svou knihou Historická kritika španělské inkvizice (1822) informuje svět, že „mezi roky 1480 až 1808 je odsouzeno k smrti 31 912 lidí“. Bývaly dokonce doby, kdy se od ucha k uchu neslo úsloví, že za hluboké noci se dá přejít komplet celé Španělsko při osvětlení všudypřítomných hranic.

Kladivo, které zatluče tisíce lidí
Říkali mu „kladivo na kacíře, světlo Španělska, zachránce země“. Snad není známějšího a fanatičtějšího inkvizitora, než jakým byl dominikánský mnich Tomás de Torquemada (1420–1498). Vplíží se do přízně královskému páru Ferdinandu II. Aragonskému (1452–1516) a Isabele I. Kastilské (1451–1504) a hypnotizuje je plamennýma očima. Jsme v době, kdy se Španělsko po sedmi stoletích definitivně vypořádává s maurskou otázkou. Král se chce stůj co stůj zbavit všeho nekatolického. Proto roku 1478 vzniká, vedle církevní, také samostatná španělská inkvizice, která podléhá přímo a jenom panovníkovi.

Legendární autodafé
To udělá z Torquemady jednu z nejděsivějších bestií v dějinách. Jenom při jediném autodafé (inkviziční rozsudek trestu smrti) v březnu roku 1487 odsoudí na 1200 lidí! Obecně se udává, že sám má na svědomí kolem 2200 obětí. Philip Schaff (1819–1893), bývalý švýcarský teolog, protestant a historik, k tomu přidává další upálené. Ve svém díle Historie křesťanské církve (1890) píše, že za 15 let Torquemadova hrůzoúřadu skončí na hranici až 8800 obětí! Do červeného rohu se může počítat taky slovutný francouzský osvícenec Voltaire (1694–1778). Podle něj je během „nejplodnějších“ 350 let upáleno na 100 000 „čarodějů a čarodějnic“. A to do toho nepočítá kacíře.

EPOCHA pátrá v archivech
Kolik tedy evropská inkvizice zahubí lidí? Příliš nepomáhají ani historické spisy. Jeden takový totiž napíše i francouzský osvícenec Étienne Leon Lamothe-Langon (1786–1864), zapálený napoleonovec a romanopisec. To díky jemu se objevují hrůzné cifry mrtvých. To on vytvoří představu, že církevní úřad pošle na hranice miliony kacířů, čarodějnic a čarodějů! Svým dílem Historie inkvizice ve Francii (1829) zblbne lidstvo na 150 let. Avšak moderní historici v roce 1972 přijdou nato, že Lamothe-Langon byl také parádní pohádkář. Odkazuje se totiž na dokumenty, které nikdy neexistovaly, a překrucuje ty skutečné. Lamothe-Langon svým falzifikátem vodí za nos několik generací lidstva.

INKVIZICE A MUČENÍ
Číslo: Ve Valencii se mučilo jenom ve 2 % případů.
Zajímavost: Na krutost španělské inkvizice nadávají i papežové.

„Přiznej se, čarodějnice, že obcuješ s ďáblem?“ Dnes by člověka za podobnou otázku nasměrovali rovnou do Bohnic, kdysi se ale takhle vymáhalo nesmyslné doznání. A kdo zapíral, toho proklepli třeba na mučidlech. Nebo ne?

Mýty versus pravda
V roce 1994 britská stanice BBC natočí dokument Mýty o španělské inkvizici, ve kterém tvrdí, že mučíren a mučení je užíváno opravdu jen zřídkakdy. Argumentují tím, že třeba ve Valencii ze 7000 zadokumentovaných procesů se k děsivým praktikám přistoupí jenom ve dvou procentech případů, tedy kolem 150. A když už, tak většinou to netrvá déle než čtvrthodinu. Pokud už si povaha věci vyžaduje druhé kolo trýznění, tak k němu dochází u méně než v jednom procentu případů. BBC zároveň nenajde žádný důkaz, kdy by člověka mučili více než dvakrát.

Když papežové protestují
Proti argumentům BBC stojí zase jiné skutečnosti a také trochu selský rozum. Vždyť první velký inkvizitor Tomás de Torquemada budí takovou nenávist, dokonce i ostatního katolického světa, že sám musí poslat za svůj 15letý úřad tři výpravy do Říma, aby ho u papeže odprosily. Pro nic za nic nemá kolem sebe 50 jezdců a 200člennou elitní eskortu dokonale vycvičených vojáků. Španělská inkvizice děsí na stovky kilometrů daleko do té míry, že proti ní protestuje celá řada papežů: Řehoř VIII. (1100–1187), Sixtus IV. (1414–1484), Alexandr VI. (1431–1503), Lev X. (1475–1521), Pavel III. (1468–1549) nebo Pius IX. (1792–1878). Španělé na ně ale kašlou, jednají z pozice královské inkvizice, s povolením svých vládců.

Blud o železné panně
Za vyděšenýma očima se zavírají dvířka legendární „železné panny“. Hřeby uvnitř pomalu pronikají do kůže, do masa, zasahují orgány, kloužou po kostech. Kousek vedle kati zase drtí kacíři prsty, až omdlí bolestí. Brutalita mučení si opravdu nepohrává s fikcí, ale pozor, tyhle praktiky by se neměly směřovat do Španělska, jak se často děje. Podle posledních zjištění se totiž řada druhů mučení, která se španělské inkvizici připisovala, ve Španělsku nikdy nepoužívala. Jako právě železná panna!

Pořádná bouda lží
Ta je ve skutečnosti relativní novinkou vyrobenou nejdříve v roce 1793. Ke všemu jde o německý výmysl, patentovaný německým teologem Johannem Philippem Siebenkeesem (1759–1796). Historici říkají, že i Siebenkees postavil pořádnou boudu lží pro budoucí generace. Vytvořil totiž smyšlenku, podle které se železná panna poprvé použije 14. srpna 1515 jako trest pro plagiátora mincí! Ani drcení prstů není španělské, to je zase ostrovní specialita britských anglikánů, kteří takhle mučí pronásledované katolíky za vlády Alžběty I. (1533–1603).

EPOCHA pátrá v archivech
Něco z mála druhů mučení nejslavnější inkvizice zmiňuje sám Torquemada. Například vodní trýzeň, při níž se vyslýchanému lije voda do úst, až se skoro utopí. Populární je i garrucha, kdy se člověku svážou ruce za zády a pak ho za ně vytahují. Je skoro zázrak, když se nevykloubí ramena. Mučení oficiálně povoluje až bula Ad extirpanda vydaná v roce 1252 papežem Inocencem IV. (1195–1254). Pravdou spíš je, že ji vymezuje. Zakazuje například postupy, při nichž teče krev nebo se umírá. Cílem primárně není utýrat, ale přimět k pokání. Ale pozor! Málo se ví, že přiznání vynucené při mučení se nepočítá. Obžalovaný musí kápnout božskou ještě jednou bez nátlaku! Tady je však nalíčená malá procedurální pastička. Když totiž člověk popře přiznání, šmahem se označí za zatvrzelého a nenapravitelného odpadlíka a je předán světské moci. Ta ho pak většinou pošle na hranici.

INKVIZICE A PENÍZE
Číslo: 160 židů najednou pošle na hranici francouzský král Filip Dlouhý
Zajímavost: V roce 1492 opustí Španělsko 150 000 židovských obyvatel.

V duších lidí leží hluboko zavrtaná obava statisíců lidí z nejkrutějšího inkvizitora Španělska, Tomáse de Torquemady. Dá se říct, že právě z jeho iniciativy nařídí v roce 1492 král Ferdinand s královnou Isabelou, aby byli ze Španělska vyhnáni všichni muslimové a židé. Edikt o odsunu se nazývá Edicto de Granada a je vydán 31. května 1492. Nařizuje, že všichni nekatolíci musejí vypadnout ze země do konce července, pokud ovšem nekonvertují. Nesmějí přitom odnést zhola nic cenného – žádné zlato, stříbro, peníze. Tvrdí se, že bohatí židé nabízejí ohromné jmění, aby byl edikt odmítnut.

Konfiskace majetku ohněm
Nestane se. A tak z 200 000 židů jich odejde 150 000 (100 000 do Portugalska, 50 000 do Turecka). Zbytek přijme novou víru. Jakmile se červenec přehoupne v srpen, najednou spadne královskému páru do klína neskutečné bohatství. Opravdu ohromné. Na majetek židů mají políčeno také ve Francii. Za vlády Filipa IV. Sličného (1268–1314) hoří hranice velké jako stodoly. Král nemá židy moc v lásce, kvůli jejich majetku a moci. Vinou stejného zdecimuje třeba i francouzské křídlo templářů. S židovským obyvatelstvem ale naloží docela inovačně, nechá vyhloubit velké příkopy, ty se naplní chrastím, smolou a poleny, a pak nešťastníky hromadně upaluje. Jde o francouzský vynález, který se rozšíří po celé Evropě.

EPOCHA pátrá v archivech
Poučení od Filipa IV. Sličného si vezme jeho syn, Filip V. Francouzský zvaný Dlouhý (1291–1322). Francouzský historik Jules Michelet (1798–1874) píše, že v Chinonu dá vykopat velkou jámu a v ní nechá upálit 160 židů. Mužů, žen a dětí. A důvod? Usvědčení ze spojitosti s ďáblem a s malomocnými, kteří měli otrávili studně. Proto se nejbohatší odsouzení mohou před popravou vykoupit. Pokud se dá Micheletovi věřit, tak jenom tehdy přinesou královské pokladně pekelná výkupné neskutečných 150 000 liver, což je ohromná suma. Zato méně majetné upálí spolu s malomocnými, aby nějak doložili paktování s židy.

Jan Zelenka

Výslechy na stovky let
- Inkvizice (neboli výslech) je právní instituce, která má za cíl jediné – odhalování a trestání všeho kacířského! Začne fungovat od roku 1184, kdy vejde v platnost bula Ad abolendam papeže Lucia III. (1097–1185). Úřad spadne do klína dominikánům.
- Portugalská inkvizice existuje v letech 1536 až 1821, španělská 1478 až 1834 a římská v období 1542 až 1860.
- Inkvizitoři se obklopují početným personálem – asesory, teology, důvěrníky, notáři, tajemníky a zapisovateli. Třeba ve Španělsku bylo celkem 45 inkvizitorů. Proti rozsudku není odvolání ani k světským, ani k církevním autoritám.

 Vzato z: https://enigma.rf-hobby.cz/

Čarodějnické procesy.pdf (263,6 kB)