Byla Alžběta I. ve skutečnosti mužem?

Slavná anglická panovnice, dcera Jindřicha VIII., byla ve skutečnosti mužem. Tvrdí to irský spisovatel Bram Stoker, autor románu o Drakulovi. Britský královský dvůr ale jeho vývody kategoricky odmítá, i když některé skutečnosti z královnina života této teorii nasvědčují.Anglická královna Alžběta I. (známá také jako Elizabeth I.) žije dodnes v paměti obyvatel Spojeného království jako nesmírně charismatická žena. Za její vlády se Anglie nejen zbaví smrtelného nebezpečí invaze Španělů, ale současně dojde k takovému vzestupu hospodářství, že je období jejího panování i v současnosti nazýváno zlatým věkem Anglie. Kým ve skutečnosti byla „panenská“ královna?

Z historie víme, že byla dcerou Jindřicha VIII. a jeho druhé manželky Anny Boleynové. Současně šlo o pátou a zároveň poslední panovnici z rodu Tudorovců. Na anglický trůn usedla 17. listopadu roku 1558 a v čele země setrvala až do své smrti dne 24. března roku 1603.
Vláda Alžběty I. přinesla ostrovní říši rozkvět řemesel, obchodu, dopravy, ale i vzdělanosti a kultury. Vždyť právě v alžbětinské době působili v Anglii takoví velikáni, jako například William Shakespeare či Christopher Marlowe. Obratná Alžbětina politika eliminovala nebezpečí vpádu Francouzů z pevniny. Nejvýznamnější vojenskou akcí této panovnice je potom vítězství nad španělskou invazní flotilou v roce 1588. Královna se zasloužila i o námořní rozmach, když v jejích službách bojovali takoví muži, jako Francis Drake, John Hawkins a Walter Raleigh.
Je s podivem, jak na všechny šlechtice, námořní kapitány i ostřílené bojovníky působilo královnino charisma. Většinou přiznávali, že značný podíl na jejich úctě k panovnici měl fakt, že se Alžběta vždy snažila být v centru událostí. V době hrozící španělské invaze osobně jezdila po pobřeží, řídila opevňovací práce a odvážně snášela veškeré nepohodlí, které jí tak vznikalo. Její okřídlenou větou byla slova: „Mám sice tělo slabé ženy, ale ducha muže – anglického krále!“ Dodnes je tento výrok označován za odvážnou metaforu. Co když ale bylo všechno trochu jinak? Některé indicie totiž naznačují, že hrdá i odvážná panovnice měla ve skutečnosti nejen mužného ducha, ale i tělo. Jinými slovy řečeno: byla převlečeným mužem!

Odvážná výměna
Na možnost, že slavná královna byla možná ve skutečnosti mužem, upozornil jako první proslulý britský spisovatel, autor slavného hororového románu Drakula, Bram Stoker ve své knize Famous Impostors (Slavní podvodníci) z roku 1910. Faktem je, že publikace byla v době svého vydání veřejností přijata dosti nelibě a například deník The New York Times neváhal označit většinu jeho vývodů za naprostý nesmysl. Jak si ale ukážeme, v případě královny Alžběty I. jsou Stokerovy myšlenky přinejmenším silně znepokojivé.
Ve své knize Stoker popisuje, že ho alžbětinské téma upoutalo na počátku 20. století. Tehdy, spolu s blízkým přítelem - hercem Henry Irvingem, společně jezdili po britském venkově a hledali volné stavení k pronájmu jako letní sídlo. Při té příležitosti hovořili s množstvím lidí a dozvěděli se spoustu zajímavostí. V obci Bisley tak spisovatele zaujala jedna místní legenda. Podle ní pobývala na blízkém panství Over Court v roce 1543, tedy ve věku deseti let, mladičká princezna Alžběta. Její vychovatelé ji sem převezli kvůli obavám z morové epidemie, která tehdy kosila obyvatele Londýna. Bohužel si však křehkou dívenku nalezla nákaza i zde. Holčička onemocněla a po několika dnech zemřela.
V tom okamžiku vypukla mezi sloužícími panika. Jít a sdělit divokému Jindřichovi VIII., že jeho dcera odešla z Londýna pozdě a zemřela na mor, to se rovnalo přímé vstupence na popraviště. Ani útěk do ciziny nepřipadal v úvahu, neboť v takovém případě by pod sekerou skončily jejich rodiny. Zbývala tedy jediná možnost – smrt mladičké princezny zatajit. Alžběta vyrůstala už několik let odděleně od otce a tak byla reálná naděje, že by si záměny krutý panovník nemusel povšimnout.
Alžbětiny vychovatelky a dvorní dámy v čele s hraběnkou Kate Ashleyovou se proto daly do usilovného hledání děvčete, které by bylo Alžbětě alespoň trochu podobné a mohlo hrát její roli. Nikde v okolí prý ale podobnou dívku nenalezly. Nakonec proto zvolily odvážné řešení. Na Overkortu vyrůstal mladý chlapec, který zde měl z králova rozkazu zaopatření. Byl přibližně stejného věku jako Alžběta, měl i stejně rusé vlasy, podobně tvarovaný obličej a stejnou výšku. Šlo o princeznina nevlastního bratra, levobočka Jindřicha VIII., kterého zplodil s kterousi dvorní dámou. A právě tohoto hocha oblékly dámy do ženských šatů a začaly ho vydávat za princeznu.
Zdálo by se, že jde jen o zajímavou legendu, na níž ovšem není ani zrnko pravdy. Jenže Stoker nalezl i další podezřelé okolnosti.

Podezřelé skutečnosti
Jedním z velmi zvláštních aspektů Alžbětina života bylo to, že si u sebe úzkostlivě držela všechny sluhy ze svého dětství. Zahrnovala je nesmírnou přízní a jejich příjmy byly srovnatelné s platy nejvyšších státních úředníků. U královny, která byla jinak velice šetrná a v otázkách financí vysoce pragmatická, lze tuto skutečnost vysvětlit jen velmi obtížně. Její bývalá vychovatelka Kate Ashleyová zastávala dokonce post nejvyšší dvorní dámy a královniny důvěrnice.
Další zvláštností, které si Stoker povšiml, byl královnin vzhled a chování. Už Roger Ash, vědec, pedagog a rektor university ve Štrasburku, napsal ve svých pamětech v roce 1550, že královna postrádala typické ženské slabosti a že měla svalnatou postavu, která by více slušela muži. Sama Alžběta se tento rys postavy snažila maskovat širokými sukněmi, i tak ale vynikal její na ženu neobyčejně štíhlý pas.
Z dobových vyobrazení vyplývá další podezřelá okolnost. Na portrétech je vidět, že královna používala veliké množství pudru a líčidel. Je možné, že tím chtěla zamaskovat pečlivě holené vousy?  Alžběta se také na veřejnosti pohybovala téměř vždy se širokým španělským okružím, a to i v době horka, kdy je tento límec značně nepříjemný. Pokud už byla někdy nucena límec sejmout, zakrývaly její krk silné pásy šperků. Podle Stokera vše nosila proto, aby zakryla další mužský rys – ohryzek neboli Adamovo jablko.
Jak uvádějí dobové zprávy, královna ve věku přibližně čtyřiceti let přišla téměř o všechny vlasy a nosila od té doby paruku. Nad tímto faktem se podivovali už její současníci. U ženy je totiž úplná ztráta vlasů něčí zcela výjimečným. Netřeba dodávat, že u mužů je to naopak zcela běžnou věcí.
Známo je i to, že pokud královna onemocněla, odmítala jakékoliv vyšetření lékařem. Musely jí léčit jen její blízké důvěrnice a dvorní dámy. I v tom spatřuje Stoker strach z odhalení jejího pravého pohlaví. Zvláštní je mimo jiné i fakt, že Alžběta po celý svůj život tvrdošíjně odmítala sňatek a žila doslova v celibátu. Přitom urozených a mocných ženichů se jí nabízelo mnoho. Panovnice však všechny odmítla a to i přes skutečnost, že si musela být vědoma, že s ní vymře celá dynastie.
Znepokojivé jsou i další skutečnosti. Jak uvádí Stoker s odvoláním na grafology, v roce 1543, tedy v roce osudné záměny, se princeznin rukopis i styl dopisů značně změnily. Vymizela z nich lehkost a elegance a objevila se tvrdost a útočnost, tedy typicky mužské vlastnosti. Zvláštní je i královnina závěť, ve které přísně zakazuje prohlížet své tělo po smrti.

Nalezení hrobu
Existují i fakta, které ani Stoker neznal. V roce 1970 se noví majitelé usedlosti Over Court chtěli zbavit starých kamenných desek, obklopujících dům. Nechali je proto vytrhat. Pod jednou z nich nalezli dělníci kostru přibližně desetileté dívky. Podle několika zlatých ozdob bylo zřejmé, že zesnulá patřila k zámožné vrstvě a žila někdy v době vlády Tudorovců. Místní vikář Thomas Keble, který provedl ohledání mrtvé, vyslovil přesvědčení, že byl nalezen hrob pravé princezny Alžběty. Než ale stačil provést podrobný průzkum, byly ostatky na rozkaz z nejvyšších kruhů odvezeny neznámo kam.
Lze tedy konstatovat, že slavná anglická panovnice byla ve skutečnosti převlečeným mužem? S jistotou to samozřejmě nebudeme vědět nikdy. Britská královská rodina všechny podobné spekulace odmítá. Zároveň ale tvrdošíjně brání otevření královniny hrobky ve Westminsterském opatství a antropologickému průzkumu ostatků. Vyšla by tak snad najevo pravda, nepříjemná i po více než čtyřech stoletích?

Ing. Vladimír Červinka

Zdroj: magazin2000.cz/